Club Penguin

Koření života (The spice of life)

Smulley a Suneroo byli přátelé odjakživa. Oba vyrostli v Clubu Penguin a zbožňovali společně jen tak chodit kolem dokola. Smulley, mladší z těchto tučňáků, témeř pořád způsoboval trapasy. Suneroo se zase choval dospěle, jako někteří starší tučňáci. Ten den v Clubu Penguin byl obzvlášť studený. "Pojďme na ledovou kru!", řekl Smulley, když vkročil za práh Suneroova krásně uklizeného iglů. "Hej, sundej si boty!", zakřičel Suneroo, s pohledem upřeným na louži, kterou po sobě zanechal na dřevěné podlaze při cestě přes gauč k měkkému křeslu. "Jéje", začervenal se Smulley, "omlouvám se, jsem pořád zapomnětlivý". "No to teda jsi!", zamručel Suneroo, když se plazil kolem dokola s hadrem a vytíral mokré loužičky. "Půjdeš teda se mnou na kru?" "Proč? Vždyť dneska venku mrzne.", řekl Suneroo při ždímaní mokrého hadru do květináče. "Dnes ano! Cítím to v ploutvích".  Smulley, dobře víš, že kry nejde převrátit". "Ale jde! Jde!", poskakoval Smulley na křesle. "Říkal to můj soused!" "Tvůj soused je blázen", řekl Suneroo. "Ne, on není blázen!", trucoval Smulley. "Smulley," ušklíbnul se Suneroo, "tvůj soused také říkal, že v Jet Packu získáš víc peněz, když nebudeš žádné sbírat. Dává to smysl?" "Ne." "Vidíš?" triumfoval Suneroo. "Tak proč mu vždycky všechno uvěříš?" "No dobře", svěsil Smulley ploutve. "Chtěl bych zažít něco opravdu vzrušujícího, ne nic nudného." Když Smulley mluvil, zasnil se a přemýšlel o tom. Suneroo se na něj podíval a zakroutil hlavou. "Nemůžeš se prostě spokojit s tím, co máš? " zeptal se, když si k němu sedl na gauč. "Nemůžeš být někdy vděčný za to, co máš, a ne  si jen přát pořád něco víc?" a ukázal na skvěle zařízené iglú. Smulley potichu přemýšlel a klepal zobákem. "A co si život trochu okořenit?", zeptal se za chvíli. "Smulley, musíš se naučit žít bez nějakého koření. To je jako bys jedl sůl bez ryby. Prostě to nejde. A víme to oba." "Dobře. Dnes se budeme bavit s tím, co máme.", rozhodnul Smulley s úsměvem. "Ale zítra jdeme převrátit kru!" Suneroo si povzdechl. "Tak jo.", řekl a divil se, že Smulley poslouchá všechno, co řekl. "Tak, co teď budeme tady dělat?" "Dobře....", přemýšlel Smulley, "když posuneme tvůj gauč támhle, do kytek dáme svíčky a pak je dáme před krb, a ledničku sem nahoru...". Iglú bylo najednou plné zvuků šoupání, jak Smulley realizoval své nápady. Suneroo stál ohromeně u dveří. "Tam!", řekl Smuley vítězně. "Hurá! Teď máme vesmírnou loď!" Suneroo zůstal chvíli nehybně stát a prohlížel si Smulleyho výtvor. Pocítil drobné škubnutí v jeho zobáku. Pomalu se roztáhlo do úsměvu. Netrvalo dlouho a válel se na podlaze smíchy. Nemůžu to překonat, pomyslel si a lapal po dechu. "Kam to bude. kapitáne Smulley?" zeptal se robotickým hlasem, když se nakláněl k lodi. "Do nejvzdálenějších hlubin vesmíru, kam ještě žádný tučňák nikdy nevkročil!" rozkázal Smulley, když nastavoval ovládání v kokpitu. "Odlet za 10, 9, 8, 7........."

KONEC

---

Pravda nebo úkol (Truth or dare)

Někteří říkají, že v Boiller Roomu (anglicky kotelna) straší. O tom se nedá mluvit jen tak nad pizzou jako o posledním zápase v hokeji. Ale často, když jsou tučňáci za zavřenými dveřmi, můžeš zachytit útržky legend...

Nemám rád šeptání, ale zbožňuji vyprávění příběhů...

Tento příběh se opravdu stal. Ti, co mi ho povídali, říkali, že vše začalo s nevinnou hrou pravda nebo úkol.

                                                                         ----------------------------------------

RodgerRodger a DanielD stáli za dveřmi Boiller Roomu.

"Jsem na řadě", řekl mladší z nich. "Troufneš si dostat se do Boiller Roomu?"

V těchto dnech tam chodili jen tučňáci, kteří kontrolovali teplotu kotle a uklízeli.

"Moc jednoduchý", ušklíbl se DanielD. Vyndal kroužek klíču z kapsy jeho mikiny a pohrával si s nimi ve tmě neosvětlené haly.

"Nemůžu uvěřit, že nevíš, že pracuji v Boiller Roomu", řekl, když strkal klíč do zámku a bral za kliku.

Dveře se pootevřely. Zaskřípaly a zavrzaly jako spáč probuzený z hlubokého spánku.

Obklopil je závan chladného vzduchu. RodgerRodger to nikdy nikomu nepřiznal, ale jeho ploutve se orosily potem. Ale můžu to odpřísáhnout, je to pravda.

"Teď já. Pravda nebo úkol? Co to bude?" zeptal se DanielD, zatímco přešlapoval kousek od otevřených dveří. "Úkol," odpověděl RodgerRodger nebojácným hlasem.

DanielD zvednul obočí a zúžil oči do úzkých štěrbin. Jeho zobák se zkřivil do škodolibého posměšku a spokojeně si zamnul ploutvemi u hrudi.

"Dobře. Vybral sis sám," naklonil se k němu blíž. "Musíš tu zůstat celou noc. A sám."

Možná byste si pomysleli "Tady se není o čem rozhodovat. Strávím tady dole celou noc. Můžu si třeba číst noviny." Boiller Room ale není vždy tak čistý a světlý jak ho znáte. Ta místnost, do které RodgerRodger vcházel, byla pěkně temná a nebyly v ní žádné světla.

RodgerRodger se otřásl.Slyšel už různé zvěsti o podivných zvucích a nevysvětlitelných jevech v Boiller Roomu. Tyto myšlenky se mu honily hlavou, když procházel velkými kovovými dveřmi, za kterými byla už jen drsná betonová podlaha Boiller Roomu.

Dveře se zavřely s hrozivým, až výhružným "Klik".

RodgerRodgera hned obklopila neprostupná temnota. Podlaha byla teplá, ale jeho ploutve ne. Vzduch byl těžký a byl cítit směsí benzinu a chloru.

Z trubky v peci vycházela horká pára doprovázená pískavým zvukem. Boiler bublal, ale znělo to spíše jako žaludek hladového tučňáka.

RodgerRodger se otřásl a šly na něj mrákoty. "Tak seber se přece," pomyslel si.

"To bude dlouhá noc jestli to budeš takhle brát." Velmi pomalu se začal šourat kupředu s nátahnutými ploutvemi dopředu, kdyby mu náhodou stálo něco v cestě.

Najednou se mu zježilo peří na zátylku.

"Co to bylo?" Otočil se za zvukem. Nic. "Asi se mi jenom něco zdálo," řekl si s úlevou. Ne! Bylo to tu zas!

Něco pocítil. Pak se to pohnulo. Koště, nebo něco jiného spadlo na podlahu z háku na stěně s hlasitým BUM. RodgerRodger doslova zamrznul v polovině kroku. Chvíli čekal, zatímco zápasil s chutí začat hlasitě křičet.

"Opravdu se to stalo," pomyslel si. "Ty pověsti jsou pravdivé. Strážce Boiller Roomu opravdu existuje a já ho skoro potkal!"

RodgerRodger byl vždy překvapený tím, co udělal potom. Jako přátelský tučňák byl vždy nesmělý. Ale ne teď.

Sesbíral všechnu svou kuráž a zavolal na neznámého. Nejdřív trochu opatrně, pak už hlasitěji.

"Strážče! Jsi tu? Vylez ven!" Nikdo neodpovídal, slyšel jen Strážcovo oddychování a bušení srdce v jeho hrudníku.

Nakonec ho však obklopilo pouze ticho. Zkroušený a vystrašený si sednul zpět ke dveřím.

Teprve když mu ztěžkly víčka spánkem a jeho zobák mu klesnul na hruď, pocítil měkký dotyk srsti na konci jeho pravé ploutve!

"Pomoc! Pomoc!" zaječel. Vyskočil a oběmi ploutvemi chytil za kliku a zatáhnul vší silou. Dveře se rozletěly a RodgerRodger upadl do hromady krabic.

DanielD stál ve dveřích šokovaný tím, co uviděl.

Polozaházený seděl RodgerRodger v hromadě krabic. Ale nebyl sám. Na jeho hlavě sedělo malé, zelené, chlupaté stvořeníčko s velkým, hravým a přátelským úsměvem. DanielD zamžoural údivem a zvolal "To je Strážce!"

Ti, kdo ho znají nejlépe, včetně DanielaD říkají, že tento příběh je pravdivý. RodgerRodger skutečně rozluštil tajemství Strážce Boiller Roomu.

Důkaz jejich odvahy může každý najít v Night Clubu, kde sedí na reproduktoru.

KONEC!!! 
   

---

Tučňáččí příběhy (Book Room writing contest | Penguin Tales | Spring'07)

Úvodní slovo

Tato kniha obsahuje vítězné příběhy z první literální soutěže Clubu Penguin, která probíhala v dubnu 2007. Mnoho tučňáků poslalo své příběhy a byli vybráni tři výherci. Pogratulujte tučňákům Comoica, Icmer a Orantango za jejich skvělé příběhy. Čtěte a užijte si to!

Obsah:

Pizza Parlor Panic (Panika v pizzerii) od Orantanga

The legend of the Gold Puffle (Legenda zlatého puffla) od Icmera

Comoica's Jetpack Adventure (Comoičino dobrodružství s JetPackem) od Comoicy

Panika v pizzerii

Cesar vkráčel před Pizzerii Parlor. Penguin Band byla na oslavě ve městě a vypadalo to, že nikdo nemyslí na nic jiného.

Dnešek bude velice dlouhý, pomyslel si vedoucí pizzerie když se díval na potulující se tučňáky všech barev.

Povzdechnul si, vešel do pizzerie a sednul si ke stolu.

Darsen, jeho čišník přišel k němu. "Cesar, můžeme si udělat pauzu? Stejně moc tučňáků nepřijde."

Cesar mávnul ploutví směrem ke dveřím. "Můžeš jít," řekl.

Cesar věděl, že když přijede Penguin Band, tak do pizzerie přijde jenom málo tučňáků a není toho moc na práci.

Darsen si sundal zástěru a nadšeně Cesarovi poděkoval. "Díky! Díky! Vždycky jsem chtěl vidět Penguin Band!"

Darsen běžel ke dveřím. Cesar protočil oči a otráveně odešel do kuchyně. Když udělal aspoň 15 liber (americká jednotka hmotnosti) těsta, slyšel, že do pizzerie vešli nějací tučňáci.

"Kdo by tu tak asi byl? Všichni tučňáci odešli do města na koncert, kromě mě samozřejmě," řekl někdo z nich hlasitě.

Cesar šel uvítat zákazníky, a s překvapením zjistil, že před ním nestojí nikdo jiný než G-Billy, Franky a zbytek Penguin Band!

"Hej ty! Poněkud jsme se při cestě do Night Clubu ztratili a Frankymu začalo kručet v žaludku," řekl G-Billy a začal se smát.

"Tučňák musí jíst! Proč bychom tu měli pizzerie?" ušklíbnul se Franky.

Cesar, ještě stále v šoku, ze sebe vysoukal: "Bohužel, ale vypadá to, že jíst teď zapomněli všichni! Od rána jsem tu neviděl nikoho jiného než mého čišníka." Cesar se posadil na kraj pódia a zatřásl hlavou.

Franky se na něj podíval. "Hej! Mám napád," řekl, vyskočil na pódium a začal tam vzrušeně poskakovat.

"Můžeme vystoupit tady! Takhle můžeme jíst, stále hrát a Cesar bude mít zase co na práci."

"Franky, to je tvůj nejlepší nápad! Nástroje máme venku. Pojďte, nachystáme se!" Cesar stále překvapeně seděl a G-Billy zatím vyběhl ven.

Franky seskočil z pódia a podíval se na Cesara. "Neseď tu už a běž vařit! Za chvíli tu bude pěkně rušno. Jdu všem říct, že budeme hrát tady!"

Cesar se usmál. "Díky moc, Franky!" Odkolébal se jak nejrychleji jeho malé ploutve mohly do kuchyně a udělal několik jednoduchých sýrových pizz. Vždy, když se otevřely dveře, slyšel zvonek. Podíval se na rychle se zaplňující seznam objednávek. Na jedné objednávce bylo 20 ančoviček, 5 kousků mořských řas, 10 krevet, sýr a pálivá omáčka.

"Nemůžu uvěřit, že jsem nechal Darsena odejít," pomyslel si Cesar.

Když udělal už přes jedno sto pizz, Penguin Band dohrál jejich poslední písničku. "Wow! To byl ale koncert," usmíval se G-Billy.

"Ale víš, co na tom bylo nejlepší? Tvoje pizzy, Cesar. Každý je zbožňuje. Ale musíme už jít, jsme unavení," řekl Franky a potřásl Cesarovi ploutví.

Když zamířili ke dveřím, donesl jim Cesar tu největší pizzu, jakou kdy udělal.

"Snad někdy příště," zavolal Franky přes rameno když odcházeli. "To byl ale den! Setkal jsem se s Penguin Band a udělal jsem mé vůbec nejlepší pizzy," řekl Cesar a sedl si s kouskem horké pizzy.

Právě v tom vešl dovnitř smutně vypadající Darsen. "Představ si, že když jsem došel do Night Clubu, Penguin Band tam nebyla! To jsem
teda měl smůlu. Ale stejně si myslím, že jsem měl lepší den než ty Cesare, co?" řekl Darsen a posadil se k němu.

Cesar se jenom lišácky usmál.

"Pravděpodobně."

KONEC!!

Legenda zlatého puffla

Jednoho zasněženého dne v Clubu Penguin jeden tučňák rubal v dole zlato.

V levé ploutvi nesl dláto a v pravé kladivo.

Dlátem odlamoval kousky skály když si všimnul žlutého a chlupatého objektu, který se dal na útěk.

"Heuréka!" zakřičel. "To vypadá jako zlatý puffle," pomyslel si a rozhodnul se, že musí najít někoho, komu by to řekl.

Další den právě vycházely noviny The Penguin Times. Na úvodní stránce stálo: V místním dole byl objeven zlatý puffle!

Tučňák Icmer se podíval na titulek a vyskočil. Byl sice šokovaný, ale přesně věděl, o co jde.

Rozběhnul se přímo do redakce The Penguin Times a uviděl malého obtloustlého tučňáka za psacím stolem s cedulkou. Na cedulce stálo: Vydavatel The Penguin Times: nerušit!

Přišel až ke stolu a řekl "Promiňte, ale..." Než stačil dokončit větu, zavalitý nakladatel ho zarazil: "Přečtětě si cedulku!"

"Ale pane, je to důležité!" řekl Icmer.

"Podívej se: sklapni!!" řekl tučňák.

Icmer už byl netrpělivý a zařval nakladatelovi přímo do ucha. "MŮJ PUFFLE BYL NALEZEN V DOLE A TEĎ SI KAŽDÝ MYSLÍ, ŽE TO JE LEGENDÁRNÍ ZLATÝ PUFFLE!"

"HEJ!" zařval nakladatel. "NEKŘIČTE NA MĚ!"

"To není špatný nápad, ale vy jste mě předtím odmítal poslouchat, až ignoroval," vysvětloval Icmer.

Nakladatel přešel Icmerovu poslední poznámku bez povšimnutí a pokračoval: "Říkal jste něco o pufflovi?"

"Takhle se to stalo: Bylo krásné nedělní ráno. Vstal jsem, abych nakrmil svého pufflíka, když jsem si všimnul, že omylem shodil plechovku se žlutou barvou a polil se. Neměl sem žádné peníze, abych ho mohl vykoupat, tak mě napadlo, že ho vezmu do bázénu, abychom z něj umyli tu barvu. Ale než jsem ho stačil vzít ven, utrhl se z vodítka a začal kopat díru do sněhu. Snažil jsem se ho zastavit, jenže než jsem vůbec zjistil, kde kope, ztratil se mi v zemi."

"Jste si tím jistý?" zeptal se poněkud neučástně nakladatel.

"Samozřejmě že ano!" odpověděl Icmer.

"Hm...je támhle v kleci," vyštěknul nakladatel. Icmer šel k pufflíkovi, který se vystrašeně třásl.

"Vypadá to, že ze mě někdy uděláš slavného tučňáka," řekl, když otvíral klec a bral si svého pufflíka.

Pufflík se posadil Icmerovi k pravé noze, šťasný, že je zase s páníčkem.

A od tohoto dne namáčel Icmer svého pufflíka ve žluté barvě. Vždy když to udělá, si vzpomene, jak hloupý byl, když z něj chtěl tu barvu umýt.

Dnes už si svého puffla nemůže představit jinak.

KONEC!!

Comoičino dobrodružství s JetPackem

Ten v Clubu Penguin byl obzvláště krásný. Slunce svítilo a foukal čerstvý větřík. Skvělý den k zalétání si s JetPackem.

Comica se rozloučila se svými puffly, zamknula dveře a zamířila k majáku. Zbožňovala čerstvý vzduch s příchutí slané mořské vody.

Ještě než odletěla, podívala se do dalekohledu. "To je Migrator! Rockhopper se vrací!" nadšeně zavolala.

Najednou dostala skvělý nápad. Když odstartovala, nezamířila na východ, ale na západ. Přeletěla maják a letěla přímo k lodi!

"Yahoo!" zakřičela.

Za letu si zpívala: "Letím přes daleké moře, setkat se s Rockhopperem a Yarrem, na JetPacku s větrem, a chtěla bych do cukrárny".  Zahihňala se sama sobě. Nikdy neuměla skládat písně, hlavně rýmy. (Mimochodem: anglicky se to náhodou docela rýmuje, ale když jsem si přečetl svůj výtvor, musel jsem se zasmát :-D opravdu hrůza..pardon, nejsem ale básník :-D)

Asi 15 minut po tom, co vystarovala, začaly se v jejím geniálním plánu objevovat trhlinky.Zaprvé, loď byla mnohem dál, než se zdálo. Zadruhé, letěla přímo proti větru a to ji zpomalovalo a vychylovalo z dráhy. Ale ještě tu byl jeden, největší problém: na této trase nebylo žádné palivo.

Vtom začalo blikat červené světýlko, že paliva už zbývá opravdu velmi málo. Dojde za 10, 9, 8, 7...Chvíli padala a pak zapnula přívod paliva z malého náhradního kanystru.

Maják se zdál být velmi daleko, ale loď ještě dál. "Možná bych se ještě stihla vrátit," pomyslela si.

Náhle se však ozval ten nejhlubší, nejhlasitější, nejstrašidelnější, ale zároveň nekrásnější zvuk, který se ještě nesl ozvěnou všude kolem
ní. Podívala se do vody. Nic tam nebylo.

Zmateně sletěla kousek níž. "Je tam někdo?" zeptala se trochu roztřeseným hlasem Comoica. Bála se příblížit se více k vodě. Něco dělalo ten zvuk možná nebezpečným.

Pak to slyšela znovu. Bylo to jemnější, ale hlubší. "Co by to jen mohlo tam dole být?" podivila se.

Nakonec ji překonala zvědavost. Když už měla vodu na dosah ruky, vyplul blíže k hladině čehosi gigantický obrys.

Zaječela a vznesla kousek výš.

Vypadalo to jako velryba. Comoica sletěla blíž, aby se podívala na pusu velryby. Nebyly v ní žádné zuby. Oddychla si úlevou.

"Tahle mi nemůže nic udělat," řekla a pokračovala v cestě.

Ale teď ji mořské větry vynesly výš a letět bylo mnohem těžší. S Comoicou vítr udělal několik přemetů a letěla střídavě dolů a nahoru a

zase dolů..

Představte si, že hrajete Sled Racing, jedete dolů na dráze Ridge Run největší rychlostí a nemůžete kontrolovat sáně, ale bylo to ještě asi dvacetkrát horší. Takhle si asi připadala Comoica.

A k tomu všemu palivo opět začalo docházet. Vypnula motor. Teď jí to vůbec nepomáhalo.

Napravo spatřila Migrator a byl mnohem blíž. Než si to pořádně uvědomila, byla loď vpravo přímo pod jejími ploutvemi. Jediný problém bylo přistání.

Ale objevil se Yarr a vyskočil do plachtoví. Jen ztěžka vzdoroval větru. Věnoval Comoice široký úsměv a povyskočil jako by chtěl říct "Ahoj, plavčíku!Vítej na palubě Migratoru!"

Comoica se zasmála a chytila se jednoho stěžně. Jasně červený puffle ji vedl dolů na palubu. Když slezla až na dřevěná prkna, uvítal ji Rockhopper. "Ahoj! Copak tě sem přivedlo?"

Pověděla mu svoji příhodu s velrybou. "Argh, ty jsi teda rychlý cestovatel," řekl. "Ke břehům Clubu Penguin se dostanu nejdříve pozítří. Už ti opravdu nezbylo žádné palivo?"

"Nezbylo. Nemáš náhodou nějaký náhradní kanystr?" zeptala se.

Bohužel neměla štěstí. Ale Rockhopper ji potěšil náhradním řešením. "Můžeš zatím plout se mnou."

Náhle se ale znepokojila. "Co moji pufflové? Můžou vyhladovět!"

"To není žádný problém," odvětil Rockhopper a spiklenecky na ni mrknul. "YARRE!" zavolal.

Za půlhodinu později zahlédla, jak se její pufflové blíží k lodi. Černý se změnil v ohnivou létající kouli, zelený měl na hlavě čepici s vrtulkou, fialový se vznášel v obrovské žvýkačkové bublině, růžový nad sebou točil svým švihadlem tak rychle, že nahradilo vrtuli a
červený měl na sobě helmu. Comoica z toho vyvodila, že se nechal vystřelit z kanónu jako dělová koule. Malý modrý pufflík seděl na svém míčku, který se houpal ve vlnách, zelený sletěl níž, vzal ho a všichni přistáli na palubě.

Comoica všechny představila Rockhopperovi a pak odešli s Yarrem, který je učil lézt v plachtoví.

Napnuli všechny plachty a plnou parou se řítili ke břehům ostrova.

Comoica nikdy nezapomene na její dobrodružství s JetPackem a jak se setkala s Rockhopperem.

KONEC!!

---

Frankyho první show (Franky's first show)

Probudil jsem se pomyslel si: "Dnešek je den s velkým D."Vybral jsem si své nejlepší oblečení a zamířil ke dveřím, do nového svěžího dne.

Venku to vřelo. Western party začala teprve před pár hodinami. Všude neklidně pobíhali vzrušení tučňáci. Byl jsem jediný, který trochu pohnul kostrou. Vypadalo to, že G-Billy, Stompin'Bob a Petey K nikdy nemůžou být nervózní. Právě se cpali rybí pizzou.

Avšak můj žaludek byl stažený nervozitou a jídlo byla ta poslední věc, na kterou jsem myslel.

Ptáte se proč?

Přišel den, kdy jsem měl poprvé jako kytarista vystupovat s kapelou. Ještě před týdnem jsem strašně těšil.

Ale za týden se toho může spoustu změnit. Nervózně jsem přešlapoval a snažil se nemyslet na nepříjemný pocit v břiše. Na pódiu se tohle může změnit na skvělý den.

Night Club se plnil tučňáky, kteří doufali, že si to pořádně užijí při příležitosti koncertu Club Penguin Band. Stál jsem v zákulisí zaskočený tím, kolik tučňáků přišlo.

Zbytek kapely se vrátil z jejich pizzy před vystoupením, nadšení z toho, že se věci daly do pohybu.

"Tak pojď, Franky, je čas roztančit celý dům," řekl mi Stompin'Bob když zamířil na pódium.Otočil jsem se na G-Billyho a řekl "Nemůžu tam jít. Co když budu hrát falešně a celé to zkazím? Přišlo hrozně moc tučňáků."

G-Billy se mě původně zeptal, jestli se chci připojit ke skupině jako kytarista. Stompin'Bob, Petey K a G-Billy byli dobrá parta a odehráli
společně již mnoho koncertů. Takže když se mě zeptal G-Billy, jestli se chci stát čtvrtým členem kapely, můžete si představit mé překvapení.

Jak mě to zaskočilo, ani jsem nad tím moc nepřemýšlel a potřásl si s ním pravicí.

S kapelou jsem cvičil několik týdnů. Byli rádi, že mají konečně kytaristu a já jsem byl hrdý na to, že hraji se skutečnou skupinou.

Ale nikdy jsem si nepředstavoval, že až přijde den mého prvního koncertu, budu se tak bát. Bál jsem se, že něco udělám špatně. Bál jsem se, že zapomenu melodii nebo text. A bál jsem se, že zklamu obecenstvo.

"Není nic špatného na tom, že se bojíš, Franky. Já mám někdy také strach."

"Ale to tě nesmí zastavit. Podívej se mi do očí. Vylez na pódium a zahraj to z celého srdce. Slibuji ti, že tě to bude bavit," řekl G-Billy.

Stompin'Bob se na mě podíval z pódia a věnoval mi ten nejzářivější úsměv, jaký jsem kdy viděl. G-Billy mi podal kytaru a řekl "Tak pojď, kámo, musíme roztančit celý Night Club!"

Vešel na pódium a já ho následoval - vypadalo to spíše jako plavání. Nikdy předtím jsem neplaval, ale připadal jsem si tak, když jsem zamířil k pódiu. Hluboce jsem se nadechl a než jsem stihnul cokoli udělat, G-Billy udeřil do bubnů a začali jsme.

Stompin'Bob brnknul na basovku a pak se to stalo. Zahrál jsem první akord!

Zbytek už je stará historie. Hráli jsme ještě celý víkend a bylo to super.

Stále se ještě před koncertem bojím, ale už vím, jak to překonat.

Jediné, co mám udělat, je jít na jeviště s mými přáteli a zahrát nejlépe, jak umím.

KONEC!!

Copyright © 2007-2008 Atomium. All rights reserved.